Mladá Česká republika ani její armáda ještě neměla dostatek bojových zkušeností, přesto se hned od začátku devadesátých let silně zapojovala do konfliktů na území bývalé Jugoslávie. A bylo nutné se smířit s tím, že domů se nebudou vracet všichni vojáci. Do března roku 1995 ztratila armáda z několika stovek nasazených pět svých lidí, jenom jednoho však přímo v boji. Když pak během jednoho dne přišla při útoku rovnou o dva vojáky, byla to rána.
Minometný granát spadlý na mírovou pozorovatelnu Tango 23 zabil sedmatřicetiletého Luďka Zemana i jeho o patnáct let mladšího kolegu Petra Valeše. Na pohřeb do Rožmitálu na Šumavě dorazil i prezident Václav Havel. Později oběma mrtvým udělil medaili Za hrdinství.
Z Jihostroje na Tango 23
Zatímco Luděk Zeman pocházel z moravského Hodonína, rodina Petra Valeše dodnes bydlí v jižních Čechách. Po nedokončené odborné škole v Českých Budějovicích nastoupil do Jihostroje v Kaplici, odkud musel na vojnu. Když se po roce a půl vrátil, fabrika už neexistovala. Valeš se chvíli protloukal, až přišlo rozhodnutí – vstoupím do vojska natrvalo.
Protože chtěl do ciziny, musel nejdřív stejně jako všichni ostatní projít půlroční přípravou v Českém Krumlově. Pak se mu splnil sen a zamířil do mise UNPROFOR. Vrátil se v pořádku, dva měsíce pobyl doma a přišla další výzva. Tentokrát jde o operaci UNCRO v Chorvatsku. Spolu s dalšími odlétá v květnu 1995.
  |
„Rok 1995 by se dal charakterizovat jako klid před bouří. Všechny indicie nasvědčovaly tomu, že Chorvatsko se v žádném případě nehodlá smířit s existencí tzv. Republiky Srbská Krajina. Počátkem léta se situace ještě výrazně zhoršila. K původně plánované dohodě mezi Srby a Chorvaty nakonec nedošlo. Na stanovišti Tango 23, která oddělovala srbské pozice od chorvatských, byla dislokována četa českých ‚modrých přileb‘. Společně s dalšími vojáky sloužili na tomto stanovišti i ti, kteří se z mise domů již nevrátili, četař Petr Valeš a rotmistr Luděk Zeman,“ přibližuje historik Vladimír Marek v textu publikovaném v magazínu Military Revue.
Pozorovací stanoviště u obce Ličky Oska se podílelo na střežení 72 kilometrů dlouhé zóny oddělující Chorvaty a Srby. Šlo o strategické místo, nadmořská výška 1200 metrů umožňovala dobrý přehled o dění v perimetru 20 až 30 kilometrů. Malou základnu sice opevňovaly pytle s pískem a kamenné valy, ovšem proti letícím minometným střelám s charakteristickým pískavým zvukem nebyly příliš funkční.
Bombardování krajiny
Čeští vojáci tady neměli žádnou velkou výzbroj – pouze několik samopalů, kulometů a granátometů. Pod hlavičkou OSN je stejně mohli použít jen pro vlastní ochranu. Pro případ největší krize si vybudovali bunkr. Šlo o běžný kontejner zpevněný kládami a obsypaný hlínou.
Velitelství mírové mise OSN české jednotce nejdřív 3. srpna nakázalo zvýšit intenzitu hlídek. Hned den nato však byl vyhlášen nejvyšší stupeň pohotovosti – chorvatská armáda rozjížděla masivní útok s krycím názvem Bouře. Jedním z nejdůležitějších úkolů bylo zmocnit se pozorovatelny Tango 23. Což ale Srbové nechtěli za žádnou cenu připustit.
Při tvrdé a rychlé ofenzivě doprovázené střelbou a výbuchy míří chorvatské jednotky po přístupové cestě přímo k české základně. Její vojáci zatím dalekohledy sledují, jak bombardování ničí okolní krajinu. „Přímé zásahy dostalo i jejich stanoviště. Byla zničena kuchyňská buňka, místnost velitele a nádrže s vodou,“ popisuje Marek.
Zatímco přes ostatní kontrolní body se boje prohnaly rychle, kóta Tango 23 zůstávala stále pod silnou palbou. Až večer se situace mírně uklidnila. To nejhorší čekalo českou posádku brzo ráno.
Granát přilétl při střídání
Právě ve chvíli, kdy Petr Valeš zavolal na Luďka Zemana, ať sleze z pozorovatelny, že je čas střídání, dopadl mezi Čechy minometný granát. Trefil přímo bunkr a přerušil elektřinu. Co se vlastně stalo, bylo jasné po několika desítkách sekund, kdy vojáci našli a rozsvítili baterky. Až na světle se ukázalo, jaká spoušť nastala.
Rotmistru Romanu Čelanskému vniklo několik střepin do lýtka a stehna, četař Jiří Suda zase utržil zásah do zad, četaři Jiřímu Hubáčkovi krvácela ruka a noha. Ovšem mohl skončit daleko hůř, o čemž svědčila velká díra v jeho přilbě.
„Nejhůře na tom ale byli Luděk Zeman a Petr Valeš. Prvnímu z nich výbuch utrhl obě nohy nad koleny. Rozsah jeho zranění byl prakticky neslučitelný se životem. I kdyby byla kvalifikovaná lékařská pomoc přímo na místě, asi těžko by ho bylo možné zachránit. Petr Valeš přišel o ruku, další těžké poranění střepinami měl v oblasti zad. Všude bylo spousta krve. Zmítal se v hrozných bolestech. K dispozici nebyla ani ampule s morfiem, které by pomohlo zmírnit jeho utrpení. Pokusili se tedy alespoň zmenšit krvácení,“ vykresluje Jindřich Marek tehdejší události.
Kolegové se Valešovi pokoušeli dávat první pomoc, kterou se naučili v Českém Krumlově, ale později vzpomínali, že při umělém dýchání z něho vycházel vzduch, což značilo proražení plic.
VALEŠ na pozorovatelně Tango 23
Jedinou možností, jak zachránit alespoň jeho život, byl bleskový převoz do nemocnice. Něco takového vypadalo nereálně.
Češi se ihned spojili s velitelstvím a žádali urgentní pomoc. Štáb jim sice poslal jeden obrněný transportér s lékařem a výbavou, jenže jeho cestu překazili Srbové. Logu UN ani červenému kříži na boku vozidla nevěřili. Tvrdili, že Chorvati se takhle už několikrát pokusili dostat do jejich pozic.
Diskuse skončila v okamžiku, kdy ozbrojení Srbové přinutili posádku vystoupit, zajali ji, transportér si odvezli a lékaři „dovolili“ v zuřící střelbě pokračovat k Tangu 23 po svých. Jeho výstup byl ale marný.
Protože se fronta přelila přes kótu, rozhodli velitelé mise UNCRO o stáhnutí celé české jednotky. Zdravých i zraněných. Přeživší vojáci v té chvíli věděli, že dlouhé martyrium nekončí a že je čeká ještě útrpný pochod. Oblast totiž byla už z dřívějška podminována a špatný krok se trestal smrtí.
Čechům se alespoň podařilo zprovoznit odstavený transportér a napadená jednotka se mohla vydat na nekonečnou cestu. Zatímco poničené vozidlo s prostřelenými pneumatikami se zraněnými jelo vepředu a klestilo cestu, vojáci pochodovali v jeho stopách v desetimetrových rozestupech. Zamířili k Chorvatům, tam to bylo nejblíž.
Čelanský se znovu narodil
„Měli jsme na sobě jen nejnutnější oblečení a přilby. Všechno ostatní jsme zanechali na stanovišti. Až tady jsem se začal skutečně bát. Uvědomil jsem si totiž, že to, co se stalo na pozorovatelně, se může zopakovat s daleko horšími následky. Faktem je, že 5. srpna jsem se znovu narodil,“ svěřil se zraněný Roman Čelanský několik dní po útoku magazínu Cesta Vysočiny.
V chorvatské nemocnici v Gospiči se podrobili prvním operacím, kde jim lékaři odstranili jen největší střepiny, jejich cesta do střešovického vojenského špitálu pokračovala přes Záhřeb. Trvalé následky si dodnes nese řada zraněných. Až čtyřdenní operace Bouře 7. srpna skončila a situace se uklidnila, mohla být převezena i mrtvá těla.
Chorvaté slavili
Zatímco Češi truchlili, Chorvaté slavili. Ostrou ofenzivou obsadili území separatistického státu Srbská Krajina a podle historiků útok zásadně přispěl k vyčištění území od Srbů a konci chorvatské války.
S rozbitím stanoviště Tango 23 skončila i chorvatská mise UNCRO, čeští vojáci pak hlídali sklad se zabavenými zbraněmi. „Všichni aktéři onoho srpnového víkendu roku 1995 se postupně vrátili domů. Část jich odešla do zálohy, zbytek zůstal dál sloužit v armádě. Rozptýlili se do všech koutů republiky. Kamarádství zocelené společně prožitým utrpením a boji ale drželo pevně dál. Každý rok počátkem srpna se pravidelně setkávali u hrobu Petra Valeše v Rožmitále na Šumavě. Poklonili se jeho památce, popovídali si. Padlým kamarádům zahráli na kytaru a zazpívali jejich oblíbenou písničku od Michala Tučného Tam u nebeských bran,“ píše Jindřich Marek.
