Letos v lednu obdrželi pořadatelé festivalu Blues Alive v Memphisu prestižní cenu Keeping the Blues Alive Award. To je v žánru obrovská pocta, ale také velký závazek. I v tomto světle si bylo možné klást otázku, jak sestavit dostatečně atraktivní program po předloňském ročníku, který se nesl ve znamení nadžánrových fúzí a přesahů k elektronice a alternativním žánrům, a po roce loňském, jemuž dominovaly silné příběhy a propojení hudby s politikou či občanským aktivismem? A povedlo se neuvěřitelné.
  |
Pomineme-li speciální jazzové odpoledne s přehlídkou tří špičkových tuzemských těles (Vertigo, Jaromír Honzák se svou skupinou a Muff), objevilo se na festivalu během tří dnů relativně málo žánrových odboček. A pokud už nějaké byly, šlo o výlety od blues k jiným žánrům „z kořenů“ (gospel zpěvačky Lizz Wrightové, country Zacha Daye z Mississippi, záblesky louisianského zydeca během vystoupení Marcie Ballové), případně k rocku, který se z blues kdysi vyvinul (anglická skupina Catfish nebo francouzští Dirty Deep coby nejhlučnější položka letošní dramaturgie).
Žádné experimenty s elektronickou hudbou, žádná dekonstrukce bluesového materiálu, jakou před dvěma lety předvedli Hugo Race a Michelangelo Russo. Tentokrát vítězily písně, a to ve variantě bluesrockové i akustické. Početné publikum – letos byl festival vyprodaný několik měsíců předem – přitom nadšeně aplaudovalo jak rockovějším kapelám, tak Zachu Dayovi s akustickou kytarou, který si, a bylo to jeho první vystoupení v Evropě, posluchače omotal kolem prstu nejen svou úpravou tradicionálu Midnight Special, známého mimo jiné od Creedence Clearwater Revival.
Vůbec to, jak jednotliví umělci prokládají své autorské recitály převzatými písněmi, stojí za pozornost. Slovenský písničkář Tony Bigmouth Pearson, další solitér s kytarou (a v tomto případě také s looperem), zahájil své vystoupení povedenou coververzí hitu Personal Jesus od Depeche Mode. Chicagský kytarista Ronnie Baker Brooks recitoval jména již zesnulých amerických bluesmanů, klasiků žánru, do písně Miss You od – považte, britské! – kapely Rolling Stones. A Lizz Wrightová sáhla do repertoáru Neila Younga. Přes tyto milé výlety však v Šumperku zněla především autorská hudba.
Letošní Blues Alive měl samozřejmě své jistoty, umělce, na které pořadatelé vsadili a na něž dlouho před termínem festivalu lákali. Všichni tři velikáni žánru, kteří uzavírali jednotlivé dny, předvedli úchvatné koncerty. Marcia Ballová sál kulturního domu ve čtvrtek roztančila. Ronnie Baker Brooks v pátek připomněl kořeny a přitom hrál navýsost současně. A Kenny Neal, který se mimochodem na pódiu mihl už v předvečer svého koncertu, uzavřel v sobotu celý festival hudebně přesným a přitom neskutečně živým vystoupením, při němž mohli mít návštěvníci pocit, že se šumperský parket kývá na pravé louisianské bažině.
Podobně silných momentů však během tří dnů znělo více. Pro někoho bylo téměř iniciačním momentem setkání se sytým hlasem Lizz Wrightové, která ovšem dokázala také ustoupit do pozadí a nechat prostor své kapele. Nejen kytaristé v publiku si užívali špičkový výkon Doyla Bramhalla. Kvalitní ukázku akustické podoby žánru předvedl Watermelon Slim, sedmdesátník, který by se jako protiválečný aktivista, vietnamský veterán, někdejší pěstitel (nejen) melounů, řidič kamionu, vystudovaný historik a novinář a člen Mensy výborně vyjímal i v loňském ročníku.
Oprávněně si bouřlivý potlesk vysloužila také francouzská formace Dirty Deep, která dokázala propojit opravdu hlasitou rockovou hudbu se sólem na kontrabas. Nicméně největším překvapením festivalu byla smršť, kterou předvedla kalifornská formace Beaux Gris Gris & The Apocalypse. Nováčci na scéně (mají na svém kontě teprve jedno album) se na pódiu pohybovali s naprostou suverenitou rockových hvězd a publikum si získali od prvních tónů kytary Robina Daveyho a zpěvu jeho kolegyně Grety Valenti. O této kapele jistě ještě uslyšíme.
Při vší hudební pestrosti festivalu by neměl uniknout ještě jeden důležitý detail: Jako by letos bylo v publiku více mladých lidí než v minulých letech. A pokud to bylo jen zdání, počet mladých interpretů na pódiu je nezpochybnitelný. Vedle skvělých hudebníků z generací sedmdesátníků (Watermelon Slim, Marcia Ballová), šedesátníků (Kenny Neal) či padesátníků (Ronnie Baker Brooks) letos zazářila Lizz Wrightová, jejíž věk stále ještě začíná na trojku, Zach Day, jemuž je přesně třicet, Jan Fic, který třicetiny oslaví příští rok, nebo Matt Long, těžkotonážní kytarista z kapely Catfish, kterému ještě nebylo pětadvacet. Tvrdí-li 52letý Ronnie Baker Brooks, že chce být mostem mezi hudebními generacemi, je třeba říct, že v Šumperku se i takové propojování letos dařilo.
