Havárie 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny zasáhla před 30 lety do života dvou milionů a 200 tisíc lidí. Podle ministerstva sociální politiky Ukrajiny k 1. lednu letošního roku milion 961 tisíc Ukrajinců potřebovalo různou formu pomoci, protože exploze je nějakým způsobem poškodila. Celkem 418 tisíc z toho jsou děti, 35 tisíc rodin přišlo dodnes o živitele v důsledku černobylské katastrofy.
To jsou jen čísla, chladná statistika. Za každým z nich je ale ukrytý příběh. Osud člověka, který se ve špatnou chvíli ocitl na špatném místě. Černobylská havárie nebyla často to nejhorší, co ve svém životě obyvatelé tohoto koutu světa prožili.
Na Ukrajině se s nimi seznámila zvláštní zpravodajka LN Petra Procházková. Tento týden věnujeme památce Černobylu: každý den jeden lidský příběh.
Starosta ukrajinských Američanů
„Unikátní město!“ zvolal nadšeně pan starosta opravdu zvláštního města, které vzniklo proto, že jiné zemřelo. „Lidé, kteří tady žijí, jsou výsledkem pozitivního genetického výběru. Jsou aktivnější a životaschopnější než zbytek populace,“ prohlásilJuryj Fomičev, který z radnice řídí chod pětadvacetitisícového Slavutyče.
Jeho obyvatelstvo má prý podobné charakteristiky jako Američané. Odhodlání usadit se na zcela novém místě, něco zásadního udělat pro zlepšení svého života, začít si budovat domov na zelené louce, vydat se do neznáma a smířit se s nejistou budoucností vyžaduje průbojnost a dobrodružnou duši.
Do Slavutyče se z Pripjati, která se po explozi v noci na 26. dubna 1986 změnila na zářící památník největší technologické katastrofy v dějinách, přestěhovalo 352 rodin. Zbývající se rozptýlily po celém Sovětském svazu. Pripjať měla původně 52 tisíc obyvatel, Slavutyč má dnes sotva polovinu. Ale před osmi lety se úbytek obyvatel podařilo zastavit.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Slavutyč si lidé museli nejdřív postavit. Nebylo zde vůbec nic. Bydlelo se na lodích zaparkovaných na Dněpru a ve vagonech. K pripjaťským rodinám se rychle přidávaly další – z celého sovětského prostranství sem přijížděli ti, koho nehledě na riziko v podobě 50 kilometrů vzdáleného vybuchlého reaktoru lákalo snadné získání nového bytu a slušný výdělek. Dobrodružné povahy, uvědomělí partajní aktivisté, inženýři, které sem poslala strana, vykukové. Likvidovat následky černobylské havárie a postavit nové město o kus dál přijely tisíce lidí z celé země. Někteří zůstali navždy. Tak se zrodil Slavutyč.
Dodnes zůstali v zamořeném okolí Černobylu. Svá rodiště nikdy neopustíme, shodují se |
„Dnes tu žije svorně devětačtyřicet národností. Nikdo se s nikým nehádá. Když tu byla japonská delegace, která po havárii na atomové elektrárně ve Fukušimě přijela sbírat zkušenosti, strašně se divili: ‚Jak je možné, že jste po takové tragédii tak optimističtí?‘ ptali se mne. My jsme nejen optimističtí, ale i velmi tolerantní. Slavutyč je nejvíce evropské město na Ukrajině, s nejmenší kriminalitou, nejmladším hřbitovem a obrovskou budoucností,“ halasí starosta.
Je také optimista. Přiženil se do Slavutyče až po katastrofě. Jeho děti zde skvěle prospívají. A blízkost elektrárny? „V samotném Slavutyči je radioaktivita nižší než v Kyjevě. Před měsícem to tady měřili. Vodu máme jednu z nejčistších v Evropě – z artéských studní hlubokých 200 metrů. A že kousek od nás začíná třicetikilometrová radioaktivní zóna? Bude tady ještě stovky let. Musíme se s ní naučit žít. A zkusit obrátit minus v plus. Vždyť do již nefunkční elektrárny dodnes dojíždí za prací šest tisíc Slavutyčanů!“
Možná pro tenhle bytostný entuziasmus pana Fomičeva zvolili. Prosazuje, aby se v zóně vybudovalo úložiště radioaktivních odpadů, když už se tam stejně nedá žít. „Je třeba využít toho, že se tam nikdy nebudou moci vrátit lidé. Teď vozíme odpady do Ruska a platíme za to 150 milionů dolarů ročně. Navíc nám je Rusové jen dočasně uskladňují, a protože s nimi moc nevycházíme, také nám je klidně mohou poslat zpět! Odpady jsou nebezpečné, ale také znamenají pracovní místa a nový život pro Slavutyč.“
Starosta přesvědčil část občanů, že jejich budoucnost je, stejně jako i tragická minulost, v atomu. „Černobyl je naše tragédie, ale i naděje!“ tvrdí. Kdo má za humny vybuchlou atomovou elektrárnu?! Nikdo. Takže do Slavutyče mohou jezdit turisté i experti z celého světa, budou zde utrácet peníze, bydlet v hotelích a jíst v restauracích. Dýchat čistý vzduch a vyrážet vlakem zkoumat 50 kilometrů vzdálený sarkofág. „Měl být hotový příští rok, ale asi se to nestihne,“ přizná nerad starosta. A nahlas zapřemýšlí, jak využít i tohoto průšvihu: „Alespoň turisté uvidí proces stavby, která nemá ve světě obdoby.“
