Jednoho jarního dne roku 1986 je doslova vytáhli z postele, odvezli do Černobylu a bez ochranných prostředků nechali likvidovat jadernou havárii. Po několika týdnech je dovezli domů a nařídili jim mlčet. To je osud zhruba 750 příslušníků utajovaného praporu speciální očisty, který vznikl přímo v místě katastrofy a existoval jen měsíc. Dnes zůstalo asi sto lidí a kvůli faktické neexistenci dokumentů dokládajících fungování jednotky se obtížně domáhají zabezpečení a lékařské péče.
Seriál Černobyl vyvolal v Litvě zájem turistů i zlé vzpomínky lidí, kteří odklízeli trosky |
„Už jde, pozor!“ zakřičí Vladimir Reznik a asi dvě desítky mužů v maskáčích zbystří. Jsme před úřadem ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Kyjevě. „Černobylci“ pod vedením Reznika protestují v polních uniformách s připnutými řády. Na prostranství před úřadem už nejsou kordony ozbrojených policistů jako dřív, a tak mohou promluvit s poradcem Zelenského, který slibuje, že se věc budou snažit vyřešit.
Záchranných prací v elektrárně a okolí se zúčastnily tisíce lidí. Na místě či hned potom jich zemřelo 31, mnozí pak trpěli potížemi a podle odhadů zemřelo dosud na ozáření 25 až 100 tisíc lidí.
Veteráni z Černobylu
Na Ukrajině i v zemích bývalého Sovětského svazu dokonce vznikla zvláštní kategorie „veteránů Černobylu“, která požívá různých výhod, jako jsou příplatky k důchodům, určité zdravotnické zákroky či prohlídky zdarma či slevy v hromadné dopravě. Příslušníci 731. praporu si však tento status museli tvrdě vydobýt.
Odvážní Sověti proti americkým agentům. Na internet na krátkou chvíli unikla ukázka ruského Černobylu |
„V noci 29. dubna 1986 zaklepali na dveře na ubytovně vojáci a: ,Vezměte si občanku, vojenskou knížku a sraz dole.‘ Každý jel v tom, co zrovna měl na sobě,“ řekl už před několika lety novinářům veterán Anatolij Slavinskij.
Povolali je k mimořádnému vojenskému nasazení v podmínkách válečného stavu, převlékli do prostých uniforem a narychlo vezli z Kyjeva do Černobylu. Hned ráno už nakládali do vrtulníků pytle s drtí a pískem, ty pak shazovali na havarovaný reaktor.
Podle svědectví veteránů se pracovalo 16 hodin denně bez jakýchkoli ochranných prostředků, bydleli v blízkém stanovém městečku. Velení vybíralo muže ve věku od 25 do 35 let, protože jen takoví byli dostatečně silní, aby zvládli vyčerpávající práci. „Všem nám napsali ve vojenských knížkách, že jsme do 10. května dostali dávku 25 rentgenů,“ vzpomínal Slavinskij.
‚Lidi si myslí, že jim beru práci.‘ Černošský likvidátor z Černobylu si postěžoval na rasismus |
Vladimir Gudov, povolaný jako důstojník v záloze, píše ve své knize 731. speciální prapor, že vojáci lopatami a v běžných uniformách odklízeli radioaktivní odpad z okolí reaktoru při záření 100 rentgenů za hodinu, zatímco přípustná norma je deset rentgenů.
„Když nás odvezli pryč, celé naše nasazení utajili a nesmělo se o tom mluvit,“ říká šéf protestujících Vladimir Reznik. Oni sami se domnívají, že velení nechtělo vypisovat hromadu papírů, a tak prostě celé nasazení utajilo.
Příslušníci 731. praporu ale v důsledku toho dlouho nemohli získat ani status veteránů Černobylu, oficiálně totiž jejich jednotka neexistovala.
Boj o uznání
„Někteří naši lidé jezdili do Moskvy, usilovali o kompenzace ještě před rokem 1989. Jenže fungovala KGB a člověk se mohl dostat proti své vůli do psychiatrické léčebny, dva tam skutečně skončili,“ říká Reznik.
Náměstek černobylského ředitele Kovalenko: Seriál sice vystihl padoucha, ale oslavil špatného hrdinu |
I za nezávislé Ukrajiny ale trvalo 12 let, než je armáda zařadila na seznam účastníků černobylské operace. Teprve v roce 2003 zasedla komise a tehdejší prezident Leonid Kučma podepsal příslušný dekret.
„Jenže my máme fakticky všichni nemoc z ozáření, a když potřebujeme do nemocnice, musíme si vše platit sami. Stejně jako všechny složitější zákroky a operace. Nechceme nic jiného než plné uznání a zdravotní péči odpovídající tomu, co jsme absolvovali,“ říká Reznik.
„A to dřív, než bude pozdě. Vždyť se podívejte, zůstalo nás sto z více než sedmi stovek, a jestli se s tím bude otálet, už by se z nás toho nemusel dožít nikdo,“ dodává.
