Kapitola 2
Jak dlouho musíme bojovat? Já totiž nemohu zůstat
a ani nezůstanu! Mám jiné věci na práci.
John Fletcher, Philip Massinger:
Malý francouzský advokát
Metro se už pomalu plnilo cestujícími. Tváře jako každé pondělní ráno: povadlé, vyčerpané, sbírající síly, rezignované. Strike si našel místo naproti mladé blondýnce s opuchlýma očima, která podřimovala a hlava jí neustále padala na stranu. Znovu a znovu se s trhnutím budila a snažila se sedět zpříma, přičemž nervózně sledovala rozmazané názvy stanic za oknem, aby nepřejela svou zastávku.
Rachotící vlak unášel Strika zpátky vstříc skrovnému dvoupokojovému bytu s kuchyňským koutem pod bídně izolovanou střechou, kterému říkal domov. Z hlubin své únavy a obklopený těmi prázdnými, sklíčenými tvářemi začal přemítat nad náhodami, které je všechny přivedly na svět. Když se to vezme do důsledků, každé zrození je pouhá náhoda. Se stovkami milionů spermií, které se slepě prodírají tmou, je pravděpodobnost, že se člověk vůbec nenarodí, ohromující. Kolik lidí z toho zaplněného metra bylo plánováno, říkal si, v euforii způsobené únavou. A kolik z nich je tady, podobně jako on, nechtěnou náhodou?
Na základní škole chodil do třídy s jednou dívenkou, která měla na tváři skvrnu barvy portského vína, a Strike se s ní odjakživa cítil vnitřně spřízněný, protože oba se od narození čímsi nesmazatelně lišili, něčím, za co nijak nemohli. Sami to neviděli, ale všichni ostatní ano, a většinou byli natolik nevychovaní, že jim to neustále připomínali. Nakonec si uvědomil, že příležitostné okouzlení úplně cizích lidí, které ve svých pěti letech mohl pokládat za cosi, co souvisí s jeho jedinečností, souvisí ve skutečnosti pouze s tím, že v něm vidí vajíčko oplodněné spermií slavného zpěváka, nechtěný důkaz nezvládnuté nevěry jedné celebrity. Strike se se svým biologickým otcem setkal jen dvakrát v životě. Jonnyho Rokebyho přinutil k přiznání otcovství až test DNA.
Dominic Culpepper byl přímo ztělesněním chorobné zvědavosti a předsudků, na které Strike narážel dnes už jen při velmi vzácných příležitostech, kdy si někdo spojil nevrle vyhlížejícího bývalého vojáka se stárnoucí rockovou hvězdou. Myšlenky podobných lidí okamžitě mířily ke svěřenským fondům a tučným odškodným, k soukromým letadlům a VIP večírkům, ke stále štědře nastavené multimilionářské dlani. Zaskočeni skromností Strikova života a mučivou délkou jeho pracovní doby se často ptali sami sebe: co asi musel Strike provést, že se svému otci tak odcizil? Předstírá snad bídu s nouzí, aby z Rokebyho vytáhl další peníze? Co udělal s těmi miliony, které jeho matka nepochybně ze svého zazobaného milence vymáčkla?
A v takových chvílích Strike nostalgicky vzpomínal na armádu, na anonymitu kariéry, ve které váš původ ani rodiče neznamenají téměř nic vedle schopnosti zvládat zadanou práci. Tenkrát v Oddělení zvláštního vyšetřování byl tou nejosobnější otázkou, s níž se na úvod setkal, požadavek, aby zopakoval tu podivnou dvojici jmen, jimiž ho obdařila jeho výstřední a nekonvenční matka.
Když se Strike vynořil z podzemí metra, po Charing Cross Road se už valila hustá doprava. Začínalo listopadové svítání, šedivé a váhavé, plné jen pozvolna skomírajících stínů. Vyčerpaný a rozbolavělý zabočil do Denmark Street a těšil se na krátký spánek, který by se mu mělo podařit urvat, než mu o půl desáté přijde další klient. Strike zamával dívce z obchodu s kytarami, s níž si při pracovních přestávkách často dopřávali cigaretu na ulici, vešel do černých domovních dveří vedle kavárny 12 Bar a začal stoupat po kovovém schodišti, které se točilo vzhůru kolem šachty nepojízdného klecového výtahu. Vzhůru kolem grafika v prvním patře, kolem vlastní kanceláře s prosklenými dveřmi s rytým nápisem ve druhém, až nahoru do třetího s nejmenší podestou, kde se nyní nacházel jeho domov.
Předchozí nájemník, majitel baru v suterénu, se přestěhoval do zdravějšího prostředí a Strike, který několik měsíců přespával v kanceláři, využil příležitosti a byt si pronajal, vděčný za tak pohodlné řešení svého bezdomovectví. Prostor pod střešními okapy byl stísněný podle všech myslitelných měřítek a pro muže vysokého téměř sto devadesát centimetrů obzvlášť. Ve sprše se sotva mohl otočit, kuchyňka s obývacím pokojem byly nevhodně propojené a téměř celou plochu ložnice zabírala dvojpostel. Část Strikova majetku tak zůstávala v krabicích na odpočívadle, navzdory zákazům domácího.
Z malých oken byl výhled na městské střechy a Denmark Street se utápěla hluboko dole. Ustavičné pulzování basy z baru v suterénu bylo utlumené do té míry, že ho Strikova vlastní hudba dokázala přehlušit.
Všude v bytě se projevovala Strikova vrozená pořádkumilovnost: postel byla ustlaná, nádobí umyté, všechno na svém místě. Potřeboval se oholit a osprchovat, ale to může počkat. Pověsil kabát na věšák, nastavil si budík na devět dvacet a oblečený se natáhl na postel.
Usnul během pár vteřin a za pár dalších – nebo tak mu to aspoň připadalo – už byl zase vzhůru. Kdosi klepal na dveře.
"Promiňte, Cormorane, moc se omlouvám…"
Jeho asistentka, vysoká mladá žena s dlouhými, medově zbarvenými vlasy, se tvářila omluvně, když otvíral dveře, ale jakmile ho spatřila, vypadala naprosto vyděšeně.
"Jste v pořádku?"
"Ehm… trochu jsem spal. Byl jsem vzhůru celou noc – vlastně dvě."
"To je mi opravdu moc líto," opakovala Robin, "ale je za pět minut tři čtvrtě, pan William Baker už je tady a začíná…"
"Do háje," odtušil Strike. "Asi jsem si blbě nařídil budík… dejte mi pět minut…"
"To není všechno," pokračovala Robin. "Taky přišla nějaká paní. Nemá naplánovanou schůzku. Řekla jsem jí, že žádné další klienty nepřijímáte, ale odmítá odejít."
Strike zívl a promnul si oči.
"Pět minut. Udělejte jim čaj nebo tak něco."
Za šest minut vešel Strike v čisté košili a obklopený vůní zubní pasty a deodorantu do předpokoje kanceláře, kde seděla Robin u počítače...
Pro čtení dalšího dílu ukázky z románu The Silkworm klikněte na šipku.
