Fotograf zanechal sto tisíc negativů. Poklad snad nezanikne

Ze všeho nejvíc chtěl být pilotem, a když se mu nepodařilo dostat se do pilotní školy, našel si (bylo to v roce 1921) inzerát, že fotografický ateliér Jindřicha Zelenky hledá sluhu. Čtrnáctiletého Alexandra vzali hned za učně, a dobře udělali. Nejenže byl svědomitý a učenlivý, brzy dokázal, že má vlastní „oko“ a mimořádný smysl pro detail a že umí ve fotografovaných objektech vycítit to nejpodstatnější: originalitu a mimořádnost. Ať šlo o lidi, jimž pořizoval portréty nebo fotografoval jejich obydlí, o reportáže z denního života v ulicích Prahy, o zázemí natáčení ve filmových ateliérech i zákulisí pokrokových divadelních scén, nebo, a to nejčastěji, o dokonalou krásu barokních či gotických staveb všude v Čechách, na Moravě i na Slovensku.

Díky jeho snímkům se můžeme podívat, jak vypadala Staroměstská radnice před vyhořením, jak strážník ve svém kulatém stanovišti řídil ve dvaatřicátém roce pražskou křižovatku, jak vypadalo Václavské náměstí, jak se asfaltovalo náměstí Republiky…

Alexandr Paul (1907-1981) po sobě zanechal obrovský archiv čítající sto tisíc originálů – černobílých i barevných negativů a diapozitivů. Z původního sídla ateliéru Ilek a Paul v paláci Adria se musel v roce 2004 přestěhovat do Platýzu a z něj opět o tři roky později, čímž byl v podstatě odsouzen k zapomenutí, ne-li zániku. Alexandrův syn Prokop, rovněž fotograf, který zdatně pokračuje v otcově díle, však nyní archiv soustředil a zamýšlí jej digitalizovat – a uchovat pro budoucnost. Jde o skutečný poklad. Průřez jeho tématy a představu o dokonalé technické i obsahové kvalitě snímků třeba osmdesát let starých je možné si nyní potvrdit na výstavě v Topičově salonu v Praze.

Strážník na křižovatce, Křižík i Osvobození

Fotografova busta od Karla Pokorného, jeho portrét od Jana Baucha a kresby od Zdeňka Seidla ze třicátých let jen náznakem v první části výstavy ukazují, že Alexandr Paul byl ve své době „někdo“, že se s pražskou bohémou stýkal zblízka. Že měl přístup do prostor určených při filmování umělcům, dokládají snímky z natáčení třeba filmů Muži v offsidu, Peníze nebo život či Obrácení Ferdyše Pištory, nebo záběry Voskovce, Wericha i Ježka ze zákulisí Osvobozeného divadla. Najdeme tu portrét malíře Emila Fily, herce Jindřicha Plachty, galeristy Vincence Kramáře, dirigenta Václava Talicha, ale také vynálezce Františka Křižíka. Českého starostu Chicaga Antonína Čermáka Paul fotil před hotelem Šroubek v Praze…

Paulovy fotografie jsou součástí mnoha publikací, byly často vystavovány nejen v Čechách, ale také při prezentacích českého umění v Paříži či Mexiku a také na světových výstavách v Bruselu a Montrealu. Středem současné výstavy je rekonstrukce významné Paulovy expozice České baroko uspořádané na Staroměstské radnici v roce 1969. Stovka fotografií, které Paul tehdy osobně většinou z původních skleněných desek nazvětšoval, dokládá nejen nádheru českých barokních chrámů, interiérů i architektonických a výtvarných detailů staveb, především však i technickou zdatnost a dokonalé vcítění fotografa do atmosféry a kvality objektů, které zachytil.

Fakt, že jsou dnes stejně jasné, výrazem hluboké, celkově působivé, že nenesou stopy času, svědčí o skvělé profesionalitě Alexandra Paula. A také o péči jeho syna Prokopa, který se pokouší otcův odkaz uchovat – bezpečně uložit do obalů z nekyselého papíru a přechovávat v odpovídajícím prostředí.