Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Mrazivá reportáž autora Gottlandu: Umučila dítě a stala se učitelkou

Kultura

  12:00
Server Lidovky.cz zveřejňuje reportáž polského novináře a spisovatele Mariusze Szczygieła. Autor Gottlandu v textu, který měl v Polsku mimořádný ohlas, přibližuje případ učitelky, která umučila k smrti svého nevlastního pětiletého syna. A přitom poté spolupracovala s ministerstvem školství a hodnotila ostatní učitele. "Tři roky mu dělala ze života malou Osvětim," přiblížil Szczygieł reportáž, za kterou získal řadu novinářských cen.

Mariusz Szczygieł (vlevo) a přebal magazínu Reportér, kde vyšla jeho reportáž, která otřásla Polskem foto: Grafika Lidovky.cz/Šimon

REPORTÁŽ PRO DOSPĚLÉ

ROZTOMILÝ A POSLUŠNÝ (1)

1.

Jednou večer jsem dostal email, v němž mě neznámý odesilatel (budu mu říkat N.) prosí, abych si přečetl jednu starou reportáž. Napsanou před třiceti lety. Připojuje sken z tehdy populárního týdeníku. „Pokud si ten text přečtete a zanechá ve vás nějakou stopu, napovím vám, co máte udělat dál.“

Přečetl jsem možná jednu třetinu. Ta reportáž ve mně nemohla zanechat stopu. „Stopa“ zní jako něco lehkého, řekl bych smytelného. Není to slovo adekvátní látce, kterou popisovala autorka. Ten text představoval násilí. Nemohl jsem číst dál a nevěděl jsem, jak mám teď usnout. Byly už skoro dvě hodiny v noci, a tak jsem hned nato vypil půl láhve vína.

Druhou polovinu reportáže jsem četl měsíc. Otvíral jsem přílohu, ale po několika větách jsem ji zavíral a říkal si: dočtu to jindy. Dokonce jsem N. zalhal, že už jsem to přečetl celé a prosím o vysvětlení, proč se s tím mám seznámit.

2.

Byla to zpráva ze soudního procesu. Obžalovanými byli žena a muž. Mladá učitelka a mladý inženýr, v stejném věku. Budu jim říkat Ewa T. a Tadeusz W. Dítě, které vychovávali – Tomáš, šest a půl roku – ztratilo jednoho zimního dne roku 1982 v mateřské školce tkaničku do bot. Druhý den mu Ewa T. nedovolila jít do školky, protože si nekoupil nové tkaničky. Zůstal tedy celý den doma. Když se Ewa T. vrátila z práce, dala dítěti oběd a řekla: „Chci slyšet, co máš udělat, abys měl v botách nové tkaničky.“

Dítě nevědělo. Vzala proto řemen a začala ho bít. To bylo asi ve čtyři odpoledne. 

Chlapec jí nedokázal správně odpovědět. Bití se po pauzách opakovalo. V pět přišel domů otec. Tomek seděl na posteli, měl už viditelné modřiny, některá místa krvácela. Tričko měl zakrvácené. Prstem se snažil tatínka přivolat a požádat ho, aby ho už Ewa nebila. Dostal další výprask, „co je to za způsob, takhle přivolávat tatínka“. Otec odešel k zubaři. Tomek zatím vstal a odešel do koupelny. Když šel kolem psa, pohladil ho. To se Ewě nelíbilo, a tak mu dala pohlavek. Pak se otec vrátil domů, ale znovu odešel, jel do města koupit sušičku.

Tomek opět uslyšel otázku: „Co máš udělat, abys měl v botách nové tklaničky?“

Nevěděl, jaká odpověď se od něj očekává. A tak ho zase bila. Vojenským opaskem se sponou. Přes nohy, přes záda, přes ruce, přes hlavu. Přestala až za několik hodin, když ztrápeně zakňučel: „Musím je jít do obchodu koupit.“ „A kde vezmeš peníze?“ „Ty mi je dáš,“ zasténalo dítě. „Ne, já ti je nedám. Kde je vezmeš?“ „Z mé pokladničky.“ „No konečně!“

Potom se chlapeček svlékl a v pyžamku zalezl do postele. V sousedním pokoji se malovalo, proto Ewa před osmou ulehla vedle Tomka. Chlapec sténal, volal: „Pít!“ Vstala a zacinkala mu řemenem nad uchem. Chlapec sebou vrtěl a prosil: „Tatínku, dej mi studenou vodu.“ Otec přiložil ucho k jeho hrudníku a měl dojem, že mu srdce bije slaběji.

Lékařka, která podepsala protokol o ohledání, prohlásila, že s takovým případem sadismu se ještě nesetkala, přestože provádí ohledání mrtvých už léta.

Soud vyslechl svědka, kolegu z koleje, kde dva roky předtím spolu bydleli studenti Ewa T. a Tadeusz W. s jeho synem Tomkem. Po rozvodu s Tomášovou matkou přiznal soud syna otci, a matce dceru.

V pokoji, který svědek přenechal kolegyni a kolegovi s dítětem, visel na zdi domácí řád. Přímo nad lůžkem chlapce, který ještě neuměl číst. Bylo tam vyčísleno, kolik ran dostane za jaké provinění. Všichni svědkové z koleje dosvědčili, že nejpřísněji byla trestána lež.

„A nepřekvapovalo vás, že v pokoji visí něco takového?“ „Ano, divili jsme se, ale Ewa řekla, že je to součást její výchovné metody.“ Ale přitom – zdůrazňovali – strouhala chlapci mrkvičku, protože byl chudokrevný. Zavedla ho k očnímu lékaři, protože trochu šilhal. A přestože na tom nebyli materiálně nejlíp, kupovala mu na trhu za drahé peníze telecí.

V mateřských školách, kam Tomáš chodil, si učitelky povšimly, že je roztomilý a poslušný, ale bojí se, aby něco neztratil, aby dojedl jídlo. Jednou přišel do studentské jídelny sám a neuměl si poradit s žilnatým kusem masa. Jeden student mu řekl, aby se tím netrápil, že si toho Ewa nevšimne. „Ewička vidí všecko,“ odpověděl chlapec. Když přišel do školky s modřinami a ranami, zavedla ho učitelka k lékařce, která sepsala lékařskou zprávu a doručila ji soudu. Ten se bohužel případem nezabýval. Když se situace opakovala, dala si ředitelka zavolat otce a varovala ho, že pokud jeho družka bude chlapce dál bít, ponesou důsledky.

Tadeusz W. se rozhodl, že Tomek tedy s modřinami do školky chodit nebude. Z výkazů, které soud získal ze dvou mateřských školek, plyne, že chyběl přibližně polovinu měsíce.

Soudce: „Byly důvodem jeho nepřítomnosti vždycky modřiny?“ Ewa T.: „Vždycky ne. Někdy jsem měla volnou sobotu, někdy jsme si někam vyjeli, a někdy nové modřiny přikryly ty dřívější modřiny. Někdy bil Tomáše Tadek. Kluk byl radši, když ho bil otec, protože Tadek se držel řádu. Já jsem ho bila nejdřív slabě, ale potom čím dál tím víc, protože jsem se přestávala ovládat. Někdy jsme ho bili společně… Ano, někdy jsme to dělali spolu.“

Když se přestěhovali do vlastního bytu na předválečném sídlišti pro inteligenci (dar od jejích rodičů), rozestýlal Tomek jednou gauč. Dělal to vždycky před večeří. Jednou mu přikrývka vyklouzla z povlaku a nedařilo se mu ji navléct zpátky. Povlak byl velký, a jemu bylo tenkrát pět let a měl krátké ruce. Bili ho střídavě celou noc. Ani jeden chlapci nepomohl, otec ho jen poučoval, jak to má udělat. Poučoval ho a stál přitom opodál, „protože dítě se musí vychovávat přísně“. Bili ho tenkrát od sedmi večer do svítání. Za svítání se konečně Tomkovi podařilo dečku povléknout.

Tadeusz W. před soudem: „Domácí řád jsem vymyslel já. Tomek nikdy neprosil, abychom mu trest odpustili. Ona ho bila fest, vždycky mu řekla, aby se svlékl a lehl si. Jinak se přece dítě bít nedá, vážený soude. Dítě se musí svléknout a lehnout si.“

Ewa T.: „Bylo to hodné dítě. Měl rád pohádky, většinou byl poslušný. Jen nerad dělal nějakou práci. Když dostal výprask, tak ten gauč ustlal. Musela jsem ho učit se mýt, prát si ponožky.“

Soudce: „Třeba to ještě nedokázal?“

Ewa T. striktně: „Nechtělo se mu. Pomohl jen výprask. Nikdy se nepokoušel utíkat ani křičet.“

„Proč se choval způsobem, který není pro dítě typický?“ chtěl slyšet soudce, přestože věděl ze spisu, že křičet a plakat chlapec nesměl, jinak začali počítat rány znovu, za sebemenší křik začalo bití od začátku.

Soudce: „A od čeho měl tu jizvu na hlavě?“

Ewa T.: „Rozbila jsem mu o hlavu talíř, protože ho špatně umyl. Jen ho strčil pod tekoucí vodu a chtěl ho odložit.“

Systematické týrání chlapce trvalo dva a půl roku. Obšírná reportáž končí informací, že soud odsoudil Ewu T. k patnácti letům odnětí svobody (podle paragrafu „ Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově… a způsobí tím její smrt“) a Tadeusze W. k pěti letům odnětí svobody (podle paragrafu o týrání svěřené osoby).

3.

Oznámil jsem N., že jsem reportáž dočetl. „Obraťte se na Ministerstvo školství se žádostí o seznam expertů pro jmenování učitelů a najděte si jméno Ewy T.“. Ewa T. je v současné době skutečně poradkyní ministerstva. Poradci z celého Polska zasedají ve zkušebních komisích, které učitelům udělují doživotní titul diplomovaného učitele. A v jednom vojvodském městě je poradkyní právě ona. Sama je také učitelkou. Za chvíli dostávám nový email od N.: „Pokud vydržíte další dost odporné překvapení, najděte si jméno Ewa T. na internetu.“

Učitelka matematiky a katechetka. Autorka inovačních programů výuky. Zeptal jsem se na ministerstvu školství, jestli se může někdo stát poradcem proti vlastní vůli. Ne, učitel musí absolvovat speciální školení, udělat zkoušku, sám musí být diplomovaným učitelem a mít ve svém oboru dobré postavení. Učitelé se na funkce poradců hlásí sami. Zeptal jsem se N., jestli si myslí, že o tom mám napsat investigativní reportáž. „Prozatím vás provedu určitým procesem,“ zněla odpověď.

4.

N. připojuje k emailu kopii školního časopisu starou několik let. Je to škola, kde pracovala Ewa T. Žáci dělali rozhovor s učitelkou, která je tak důsledná ve svém poslání a výchovné metodě.

Ptají se: „Máte muže a děti?“

Ewa T.: „Ne, nejsem vdaná, z čehož plyne, že nemám děti.

„Jste katechetka a působíte dojmem hluboce věřící ženy. Chodíte často do kostela?“

Ewa T.: „Ano, snažím se zajít do kostela každý den.“

„Chtěla jste někdy vstoupit do kláštera?“

Ewa T.: „Ano, uvažovala jsem, jestli nemám vstoupit do kláštera. Ale po hlubokých úvahách jsem dospěla k přesvědčení, že je příliš vzdálený životu.“

„Vždycky jste chtěla být učitelkou?“

Ewa T.: „Samozřejmě, to byl vždycky můj sen. Bylo mi jedenáct let, když jsem učila číst a psát svého souseda, kterému bylo šest.“

„Často nám píšete poznámky. Myslíte, že sedmá poznámka stejnému žákovi bude mít konečně nějaký efekt? Nebo bude výsledek opačný a žák přestane kritiku vnímat?“

Ewa T.: „Nijak mi nevadí psát poznámky a pětky, ani psát jedničky. Vím, že teprve jedenáctá poznámka nebo devátá pětka mohou žáka probrat z letargie.“

„Učíte matematiku i náboženství. Mohli bychom vědět, jaké obory jste vystudovala?“

Ewa T.: „Vystudovala jsem matematiku na univerzitě. Jsem také absolventkou teologie.“

„Jak dlouho pracujete jako učitelka?“

Ewa T.: „Pracuji ve svém oboru už třináct let, ale učitelkou jsem patnáct let. Předtím jsem pracovala ve školní družině, měla jsem dozor nad dětmi. Také jsem byla asi pět let v Německu.“

5.

„Ani slovo o tom, že seděla. Až si přečtete tento rozhovor, sežeňte si prosím soudní spisy Ewy T. a Tadeusze W. Možná že to nebude snadné, protože po deseti letech od propuštění na svobodu (Ewa T. si neodseděla patnáct let, jen deset, pro dobré chování) došlo k zahlazení trestu, což nastalo úřední cestou. V Rejstříku trestů už její jméno není. Ale spisy existují. Mimo soud, ale existují. Ve státním archivu. Již čtrnáct let může Ewa T. tvrdit, že nebyla trestaná, a žádná škola, v níž pracuje, se nedozví, že zavraždila dítě.“

Odpověděl jsem, že Ewa T. nedělá nic nezákonného.

Čas plyne a v lidech vyprchává vzpomínka na to, že byl spáchán zločin. Pachatel už si odseděl trest a není důvod, aby žil se stigmatem zločince. Proto zavedli zákonodárci zahlazení trestů – vysvětluje internet. Humánní nápad, který umožňuje zločinci skoncovat s minulostí. Jakmile je zahlazení trestu provedeno, považuje se odsouzení za neexistující a v Rejstříku trestů se nezobrazuje, nezůstane po něm ani stopy. Je jen jediná výjimka – zahlazení se neprovádí, pokud šlo zločin sexuálního rázu a obětí bylo dítě do patnácti let.

Násilí na dítěti si stát pamatuje, ale jeho umučení si pamatovat nechce.

N. se s tím nemůže smířit. „O zahlazení trestu hovoří i právníci jako o právní fikci. Dá se zločin vymazat, když se na něj lidé pamatují? Nemělo by být v případě výkonu některých povolání zahlazení úplně vyloučeno? Řeknu vám, čemu věnovat pozornost ve spisech, až je najdete,“ upozorňuje mě N. a uvádí jméno soudkyně, která vynesla rozsudek.

„A pro zpestření,“ dodává, „citát z Rytmu života Antoniho Kępińského. Je až kruté, jak se ty dva případy shodují!

Hoess se sice považoval za odpovědného za to,co se dělo v Osvětimi, a tak také vylíčil tuto záležitost před polským soudem, jenže jeho odpovědnost pramenila z litery táborového řádu: Velitel tábora je v plném rozsahu odpovědný za vše, co se v táboře děje. Hoess tento řád dobře znal a považoval se za odpovědného za Osvětim proto, že ho tomu naučil zmíněný řád. Ale sám tuto odpovědnost nepociťoval. V hloubi srdce se pravděpodobně až do konce cítil nevinen, neboť nedělal přece nic jiného, než plnil své povinnosti. Moc pěkný citát. Nedokážu najít soudkyni, není to fyzicky možné, proto by bylo dobře, kdybyste to udělal vy.“ Zeptal jsem se proč. Aby potvrdila analogii s Hoessem? „Jen se jí, prosím vás, zeptejte, jak si obžalovanou zapamatovala.“

Na soudu nemá nikdo kontakt se soudci, úřednice si vzpomněla, že paní soudkyně již dávno odešla do důchodu. Ale to N. neodradilo. „V Googlu se příjmení soudkyně vyskytuje jako příjmení jednoho hudebního skladatele. Kdoví, třeba je to její syn… Najděte ho a zeptejte se ho, jestli je to jeho matka a jestli je naživu, ano?“

Píšu email do divadla, pro které potenciální syn soudkyně v poslední době napsal hudbu pro jednu inscenaci. Odpovídá mi už sám skladatel. Ano, jeho matka byla soudkyní, žije teď v Kanadě, má email, určitě mi ráda odpoví, jak si zapamatovala Ewu T.

A opravdu, za týden dostávám odpověď od penzionované soudkyně: „Odsouzená nechápala, že její požadavky nemůže tak malé dítě splnit. Tresty včetně tělesných měly dítě pouze ukáznit. Hodnocení odsouzené neobsahovalo prvky psychického ani fyzického týrání dítěte.“

Soudkyně se omlouvá, ale „po více než třiceti letech od ukončení procesu by byla moje detailní informace o odsouzené určitě poznamenána vadou uplynuvšího času, a to bych nechtěla.“ Čekám na akta, propracovat se k nim mi trvá půldruhého měsíce.

Pokračování reportáže čtěte ZDE.

2. část

Mariusz Szczygiel (*1966)

Polský novinář a spisovatel. Vystudoval Ekonomické lyceum Štefana Žeromského v Legnici (1985) a politické vědy a žurnalistiku na Varšavské univerzitě (2000). Pracoval v různých médiích, moderoval první polskou talk-show. Nyní působí v deníku Gazeta Wyborcza. O Češích vydal knihy Gottland (česky 2007), Udělej si ráj (2011), Láska nebeská (2012). Letos vyšla česky i jím editovaná kniha reportáží 20 let nového Polska. Celý rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE.

Spisovatel a novinář Mariusz Szczygiel

Autor: