Havárie 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny zasáhla před 30 lety do života dvou milionů a 200 tisíc lidí. Podle ministerstva sociální politiky Ukrajiny k 1. lednu letošního roku milion 961 tisíc Ukrajinců potřebovalo různou formu pomoci, protože exploze je nějakým způsobem poškodila. Celkem 418 tisíc z toho jsou děti, 35 tisíc rodin přišlo dodnes o živitele v důsledku černobylské katastrofy.
Příběhy z Černobylu |
To jsou jen čísla, chladná statistika. Za každým z nich je ale ukrytý příběh. Osud člověka, který se ve špatnou chvíli ocitl na špatném místě. Černobylská havárie nebyla často to nejhorší, co ve svém životě obyvatelé tohoto koutu světa prožili.
Na Ukrajině se s nimi seznámila zvláštní zpravodajka LN Petra Procházková. Tento týden věnujeme památce Černobylu: každý den jeden lidský příběh.
Tamara: Bezpečná ryba jen bez kostí
„Pokud se dostanete do svízelné situace, budete vědět, že jste v radioaktivitou silně znečištěném prostředí a hlad vám nedá spát, řiďte se mými radami. Chyťte si rybu, pečlivě ji vykostěte a maso upečte. Bude nejspíš čisté. Veškeré škodliviny se usazují v kostech.“
Tamara Nezdemovská vládne slavutyčské sanitárně-epidemiologické laboratoři ze své důstojné kanceláře, kde je sotva třináct stupňů Celsia. Přestali jim topit. „Zase nás reorganizují. Znamená to, že nás vlastně likvidují.“ Je poněkud zvláštní, že zrovna v tomhle městě se ruší něco, co má sledovat mimo jiné úroveň znečištění potravin.
Zdá se, že Tamara nevidí věci tak fatálně. Slavutyč je podle ní město čisté a neustále něco měřit a stresovat se není ani příliš zdravé. „Dříve se to dělalo, teď už to není tolik potřeba,“ myslí si. „Taky máme zkušenosti. Víme, že divoké prase nebo los v sobě něco mají. Ale upřímně, když si jejich maso jednou dáte, nic se vám nestane. Abyste si uškodili, museli byste jíst kance po kilech každý den.“
  |
Dříve se prý velmi pečlivě kontrolovali i farmáři. Dnes už k Tamaře vzorky skoro nikdo nenosí. Sem tam přijdou s lesními plody nebo houbami. Většinou se na nich něco najde, ale údajně ne tak moc, jak by si senzacechtivý novinář představoval.
V budově vedle Tamařina království sedí dvě lékařky ve stejně chladné kanceláři, jsou nasupené a zmrzlé. Kdysi tenhle špitál přitahoval pozornost nejen Ukrajiny, ale celého světa. Měl obsluhovat a pozorovat ty, kteří dostali vysoké dávky radiace. Jaká příležitost pro vědu! Jenže pět let po havárii se rozpadl SSSR, dokumenty, archivy, statistiky i výsledky bádání jsou prý nenávratně ztraceny.
Jaký vliv na zdraví obyvatel skutečně měla černobylská katastrofa, neví dnes nikdo. Lidstvo propáslo obrovskou příležitost zjistit, co s ním takový atomový výbuch udělá. „Není to tak hrozné, jak jsme si mysleli,“ soudí Jevgenija Jurijivna, vedoucí místní polikliniky.
„Když srovnám zdravotní stav obyvatel Slavutyče a Kyjevské oblasti, jsme na tom jednoznačně lépe. A to včetně onkologie, TBC a dětských onemocnění. Jediné, včem jsme se vymykali, byla rakovina štítné žlázy, protože v ní se usazuje jod 131. Děti pily mléko krávy, která sežrala radioaktivní trávu, a bylo to. Jenže ten radioaktivní jod se už rozpadl. Šel jako první,“ řekne spokojeně šéfová polikliniky. „Nepodařilo se prokázat, že by nějaká jiná onemocnění souvisela s Černobylem.“
Kromě toho podle statistik už ani rakovina štítné žlázy není ve Slavutyči to, co by ho řadilo na přední onkologické příčky. Za rok lékaři zaznamenají jeden až dva nové případy. Podle tabulek je toto město zdravější než zbytek Ukrajiny. Samozřejmě i proto, že je velmi mladé. Těžko říct, zda si takovou pověst udrží i v budoucnu. Nemocnice se rozpadá, lékaři mají mizerné platy, na provoz dostal špitál namísto minimálních 45 milionů hřiven jen 15. Nestačí to nejen na výplaty, ale ani na topení. Na léčení onkologických pacientů už vůbec nejsou peníze. Vše si musejí platit sami. „A když na to nemají?“ zeptám se naivně. „Umřou,“ odpoví Jevgenija Jurijivna.
‚Neolizujte si ruce. Hlavní je se nebát.‘ Výlet k reaktoru smrti za 350 eur |
„Radioaktivita v malých dávkách člověku svědčí, zvláště ženám,“ uklidní mne Tamara a dýchne si na zkřehlé prsty. „Já sama jsem přijela do Černobylu hned po havárii, protože mi slíbili ve Slavutyči byt a hygienik tady byl moc zapotřebí. Byla jsem těhotná a běhala jsem v zamořeném terénu. Po porodu jsem normálně kojila a dcera je zdravá i chytrá.“
Laboratoř čítala ještě nedávno 36 lidí. Z toho 11 pracovalo přímo v objektu elektrárny. Dnes je toto pracoviště kvůli nedostatku zdrojů zrušeno. Nikdo už nevyjíždí do terénu, například kontrolovat místní chovatele ovcí a dobytka, protože služba nemá na benzin. „Tohle by se za SSSR stát nemohlo,“ řekne viditelně nerada Tamara. Fandí Majdanu, ale docházejí jí síly. Za poslední dva roky sanitárně-epidemiologická služba zažila své nejhorší období v ukrajinské historii. Je těsně před zánikem.
