Kulturní vzdělanost... 2. část

Kromě Zámku jste připravili i tři nové písničky – no, člověku se skoro nechce říkat písničky, když je to Kafka...

Ale ano, říkáte to správně, nám šlo právě o to, aby to byly písničky. Žádné literární čtení s hudbou, takhle byl Kafka načtený mnohokrát. My jsme chtěli, aby to byly rockové písničky. Samo album Zámek má padesát minut, je to celkem krátký program, takže jsme při koncertech v Německu zjistili, že nemáme nic na přídavky. Teď tedy máme tři nové povídky, které jsme zhudebnili, Proměna, Děti na silnici a Stromy.

Proč zrovna tyhle?
Proměna je klasika, kterou máme rádi, samozřejmě v písničce je ve zkratce. Děti na silnici jsou netypický text, který se odehrává spíš v lese než na silnici, což je pro Kafku dost nezvyklé. Prosakuje tam ta příroda, v té povídce je strašná energie. Je o klucích, kteří utíkají nocí, lesem a jeden se pak do vesnice nevrátí a odchází do města. A Stromy, to je velmi krátký lyrický text, spíš pozorování, a je to asi nejkřehčí skladba, kterou jsem s Kafka Bandem napsali.

Neuvažovali jste o rozšíření repertoáru i mimo Kafku?
Těžko říci, my jsme opravdu netušili, že z původně zamýšlených pár písniček pro vernisáž vznikne album a koncerty. Ale pokud bychom v tom pokračovali, asi bychom zůstali věrní českoněmecké literatuře.

Máte vy osobně nějaké další hudební plány?
Mě vždycky prolínání hudby a literatury hodně bavilo a zajímalo. Už k mé první knížce Nebe pod Berlínem jsme založili s Petrem Kružíkem takový literárně-punkový projekt U-Banh – on mě doprovázel na kytaru a já u toho četl a křičel... Takhle mě doprovázal i ke konci Punku v Helsinkách na čteních, i u mé poslední knihy Národní třída. To velice dobře zafungovalo. Myslím, že dobrá literatura může skvěle fungovat i hudebně. Je zajímavé, že Kafka byl velmi nehudební, nechodil na koncerty ani do opery. Říkal mi to zrovna minulý týden Reiner Stach, což je největší německý odborník na Franze Kafku, se kterým plánujeme udělat několik společných večerů. On bude představovat svou Kafkovu biografii, na které pracoval dvacet let, a my bychom pak hráli Zámek. Chystáme zatím dvě vystoupení.

Váš poslední autorský literární počin je už zmíněná Národní třída, píšete teď něco dalšího?
S Jaromírem pracujeme na povídkách inspirovaných Eskymem Welzlem a Dawson City, takové povídky z konce světa. Máme i plány na jeden velký komiksový příběh, který bychom chtěli udělat. A já napsal v Berlíně s kamarádem německy filmový scénář, je to taková komedie o chlápcích, co si hrajou na vojáky. Scénář jsme mnohokrát přepisovali, a teď ho právě koupila jedna produkce z Mnichova, tak se to snad konečně někam posune.

Nedávno jste získal Usedomskou literární cenu, dá se říct, že v Německu patříte k oblíbeným současných českým spisovatelům...
Za to může myslím trochu Alois Nebel, který zaznamenal ohlas - jak komiks, tak film, a tak se na tom trochu svezly i knížky... Já jsem samozřejmě rád. Česko je velmi malá země a pokud se chcete psaním uživit, je velmi nutné, aby se knížky překládaly. A Německo je významná země, přes něj se dostal do svět i Švejk. Překlady do němčiny jsou klíčové. Navíc umím německy, tak mě tam zvou často na čtení.

Z filmu Alois Nebel

Vy v Německu i částečně žijete, že?
Spíš tak pendluju. Všechno je to strašně blízko. Mám rád tu česko-německou zkušenost, protože mám pocit, že se mi vždycky snadněji přemýšlí o Čechách, když jsem pryč. Pak má člověk odstup a nemusí to brát všechno tak vážně.

Jaký je rozdíl v přístupu ke kultuře v Německu a u nás?
Tak to je velká otázka. Německo je bohatší, větší země, tak si dovolí literaturu a umění obecně víc podporovat. Větší podpora kultury je tam velmi cítit. I celkově má kultura ve společnosti větší místo než u nás. A to jak u lidí, tak u politiků. Kulturní vzdělanost politiků mi v Česku trochu chybí. Ale máme je takové, jaké jsme si zvolili!