Hormonem lásky proti autismu. Pomůže oxytocin nemocným?

Chování těchto myší v mnoha ohledech připomíná problémy, s jakými se potýkají i lidé postižení autismem.

Tým amerických vědců pod vedením Daniela Geschwinda z Kalifornské univerzity v Los Angeles hledal na myší autismus účinný lék v naději, že stejná látka pomůže i lidem se stejnou poruchou. Do testů zařadili dlouhou řadu nadějných molekul a sledovali reakci zvířat na podání potenciálního léku.

Autistické myši však zůstávaly ke svým protějškům dlouho nevšímavé. Výjimkou byla jediná molekula – hormon oxytocin. Zvířata, která jej dostala, se rázem chovala společensky. Když Geschwind a jeho kolegové umístili do jedné klece dvojici autistických myší ošetřených oxytocinem, zvířata se o svůj protějšek intenzivně zajímala. Efekt oxytocinu vydržel asi hodinu a půl. Pak myši opět upadly do své autistické přirozenosti.

Když však Geschwind a spol. podávali autistickým myším oxytocin pravidelně od útlého mládí, chovala se zvířata po celou dobu léčby normálně. Pozitivní efekt hormonu přetrvával ještě devět dnů poté, co vědci léčbu vysadili.

Geschwindův tým zveřejnil výsledky pokusů začátkem roku v časopise Science Translational Medicine a zvedl opadající vlnu optimismu jak mezi lékaři, tak i lidmi, kteří trpí autismem. Namístě je ale i notná porce opatrnosti. Oxytocin se ukázal jako nadějný lék proti autismu už několikrát. Následné studie ale prvotní povzbudivé výsledky vesměs nepotvrdily. Hormon mnoha tváří Oxytocin plní v organismu savců včetně člověka celou řadu funkcí. Reguluje například porod a kojení a ovlivňuje funkce pohlavních orgánů během pohlavního styku. Kromě toho však významně zasahuje i do aktivity mozku a stojí v pozadí mnoha emocí. 

Posiluje například citové pouto mezi matkou a dítětem a mezi partnery. U mužů, kteří žijí trvale s jednou partnerkou, klesá po dávce oxytocinu na přechodnou dobu zájem o jiné ženy. Zamilovaní mají v mozku výrazně více oxytocinu než osamělí lidé. Tahle „hormonální vlna“ vydrží milencům obvykle půl roku. Tento „hormon lásky“ také zvyšuje naši vnímavost vůči emocím druhých lidí a pod jeho vlivem se chováme extrovertněji. Pocit sounáležitosti s ostatními lidmi navozený oxytocinem má však i odvrácenou tvář. Ta se ukázala v pokusech, kde mohli dobrovolníci získat významný finanční prospěch pro své blízké. Po dávce oxytocinu se u účastníků experimentu projevil silný sklon k podvádění. Zájmy celku jim ležely na srdci tak silně, že kvůli nimochotně porušovali zásady slušného chování.

Výsledky podobných pokusů povzbudily lékaře k odzkoušení oxytocinu jako léku na některé poruchy. Protože posiluje pocit sounáležitosti s druhými lidmi a zvyšuje vnímavost k cizímemocím, nabízel se hormon jako lék proti autismu. Některé studie skutečně prokázaly u dospělých i dětských autistů po podání oxytocinu zlepšení ve vztazích a při komunikaci s lidmi. Jiné studie však pozitivní efekt hormonů neprokázaly. 

Léčba na míru

Důvodů, proč oxytocin pokaždé autistům nepomohl, je zřejmě více. Svou roli může hrát dávka hormonu, věk autistů nebo doba, po kterou byli léčeni. Neméně důležitý je ale i fakt, že velmi podobné chování různých autistů může mít odlišné příčiny.

Autismus má poměrně silný dědičný základ. Genetici ale zatím nenašli geny a mutace, kterým by vznik autismu jednoznačně připsali na vrub. Je vysoce pravděpodobné, že u každého autisty přispívá ke vzniku poruchy poněkud jiná kombinace dědičných faktorů. Genetická dispozice pak působí společně s dalšími vlivy. Některé epidemiologické studie dávají autismus například do souvislosti se znečištěním životního prostředí. U poruchy, která má tak různorodé příčiny, nelze očekávat, že by všem postiženým ulevil jeden a ten samý lék. Studie Geschwindova týmu naznačila, že oxytocin může pomoci od problémů alespoň některým autistům.

Dětí s autismem přibývá. Přehlíženému problému chce čelit nové centrum ve Zlíně

„Za autismem se skrývá velmi různorodé spektrum chorob a naším úkolem je proto volit pro každého pacienta takovou léčbu, která je mu šitá na míru a co nejvíce mu pomůže. Oxytocin může pomáhat těm, jejichž autismus je aspoň zčásti vyvolán nedostatkem tohoto hormonu v mozku,“ komentuje práci svých kolegů neuroložka Shafali Jesteová z losangeleského Semel Institute for Neuroscience and Human Behavior.

Nadějné vyhlídky Geschwind předpokládá, že v dětství by mohla autistům léčba oxytocinem zabírat lépe. „Nervové obvody v mozku se v dětství velmi intenzivně vyvíjejí pod vlivem zkušenosti, jež dítě získává. Díky tomu je šance ovlivňovat jejich funkce po poměrně dlouhou dobu. Pokud by byl oxytocin nasazen záhy po narození, mohla by mít léčba dlouhodobý efekt,“ říká Geschwind.

Neurobiologa Larryho Younga z Emory University na studii Geschwindova týmu zaujalo výrazné zlepšení stavu autistických myší poté, co jim vědci podali látku, která snadno proniká z krve do mozku a tam v příslušných nervových centrech spouští produkci a vylučování oxytocinu.

„U pacientů jsme po podávání oxytocinu pozorovali určitý efekt, ale ten byl příliš malý na to, aby mohli lékaři začít předepisovat oxytocin k léčbě autismu. Může to být i tím, že oxytocin přechází z krve do mozku jen v omezeném množství. Pokud najdeme molekuly, které do mozku pronikají snadno a tam spustí dostatečnou produkci oxytocinu, nemusíme hormon při léčbě vůbec používat a dosáhneme silnějších účinků,“ spřádá plány Larry Young.